Evropské tavírny primárního hliníku nadále omezují výrobu tváří v tvář prudce rostoucím nákladům na energii. Produkce lehkého kovu v regionu za poslední rok klesla o 550 000 tun ročně, přičemž pokles se stále zrychluje.
Evropské tavírny primárního hliníku nadále omezují výrobu tváří v tvář prudce rostoucím nákladům na energii. Produkce lehkého kovu v regionu za poslední rok klesla o 550 000 tun ročně, přičemž pokles se stále zrychluje.
Tavení hliníku je energeticky náročné podnikání a evropské hutě se potýkaly se zvýšenými cenami elektřiny ještě předtím, než Rusko zahájilo na Ukrajině takzvanou „zvláštní vojenskou operaci“.
To zhoršilo energetickou krizi v Evropě, protože budoucí ceny elektřiny pravidelně dosahovaly nových maxim. Náklady na evropské hliníkové tavírny neustále rostou s mizivými známkami jakékoli bezprostřední úlevy.
Není tedy divu, že evropští kupci platí rekordní fyzické prémie nebo že se hliník nyní dováží až z daleké Číny.
Západoevropská produkce primárního hliníku dosáhla v dubnu 244 000 tun, podle nejnovějšího hodnocení Mezinárodního institutu pro hliník (IAI).
To bylo o 13,2 % méně než v dubnu loňského roku, přičemž roční průběžná rychlost klesla na nové minimum 2,97 milionu tun.
Anualizovaná produkce nyní klesla o 470 000 tun z loňského květnového maxima 3,44 milionu tun – těsně předtím, než se ceny elektřiny začaly pohybovat nahoru.
Největší jednotlivou ztrátou byla 228 000 tun ročně huť San Ciprian ve Španělsku, kterou vlastník-provozovatel Alcoa nechávala v nečinnosti až do roku 2024, kdy bude znovu otevřena s obnovitelnými zdroji energie.
Mnoho dalších západoevropských hutí hliníku je v soukromém vlastnictví, což znamená, že neexistují žádné veřejně dostupné čtvrtletní aktualizace, ačkoli několik loni ve čtvrtém čtvrtletí varovalo, že omezují kapacitu.
Roční produkce v regionu od té doby klesla o dalších 305 000 tun, což naznačuje kumulující se míry narušení hutí souvisejících s výrobou elektřiny.
Problém je v tom, že evropské ceny elektřiny nevykazují v dohledné době žádné známky poklesu a mohou se skutečně zhoršit, jak se Evropská unie pokusí odklonit se od závislosti na ruských fosilních palivech.
Když evropské hutě poprvé začaly ve třetím čtvrtletí roku 2021 vypínat kapacitu, očekávalo se, že jde o sezónní jev, přičemž škrty se pravděpodobně na jaře obrátí, protože teploty rostou a poptávka po energii klesá.
To už není součástí scénáře.
Od začátku roku 2022 klesá i výroba hliníku ve východní Evropě.
Dubnová produkce 333 000 tun se oproti dubnu 2021 snížila o 2,4 %, zatímco roční objemy za první čtyři měsíce roku klesly o něco málo přes 80 000 tun.
Údaje o produkci IAI ve východní Evropě zahrnují ruský gigant Rusal, ale také několik menších operátorů, z nichž všichni snižovali produkci.
Huť Podgorica v Černé Hoře byla do konce roku 2021 plně odstavena a vyčerpala posledních 63 000 tun provozní kapacity. Závod bude udržovat produkci produktů s použitím nakoupených ingotů, dost možná čínských, soudě podle 20 000 tun exportu, které v únoru odešly z Číny do této balkánské země.
Huť Slovalco na Slovensku koncem loňského roku snížila 20 % své kapacity 175 000 tun ročně a dalších 20 % v prvních dvou měsících letošního roku.
Největší snížení a to, které může být hnacím motorem meziročního poklesu regionální produkce, přišlo u rumunského výrobce Alro, který v prosinci oznámil, že přeruší tři z pěti provozních potrubních linek a odebere 132 500 tun výrobní kapacity.
Zatím neexistují žádné důkazy, že by výroba primárního hliníku Rusalu byla ovlivněna ztrátou dodávky oxidu hlinitého z jeho ukrajinské rafinerie, která byla uzavřena krátce po ruské invazi, nebo jeho australské operace poté, co tamní vláda zakázala vývoz.
Nebo alespoň ne do dubna. Měsíční aktualizace IAI jsou nevyhnutelně zpětným zrcátkem v rychle se měnící evropské hliníkové dynamice.
Ruský hliník není sankcionován Spojenými státy ani Evropskou unií.
Oba se již tvrdě naučili, že Rusal je strategickým dodavatelem hliníku do Evropy. Americké sankce na společnost a jejího vlastníka Olega Děripasku v roce 2018 výrazně narušily dodavatelské řetězce a ceny hliníku.
Tyto sankce byly zrušeny v roce 2019 poté, co se Děripaska vzdal provozní kontroly nad společností a tentokrát poskytl Rusalu diplomatické krytí proti sankcím.
Evropští spotřebitelé mohou být jen vděční, dokonce i ti, kteří se přesto rozhodli pro vlastní sankci.
Již nyní platí rekordních 615 USD za tunu nad hotovostní cenu LME za fyzický kov zaplacený daní na spotovém trhu. Bez pokračujících toků kovu Rusal by stále platili vyšší ceny.
Historickou prémií za fyzický hliník v Evropě je tažení kovu z Asie, a to jak ze skladů LME v regionu, tak velmi nezvykle z Číny.
Vývoz primárního hliníku podléhá v Číně 15% clu, což je o to výjimečnější, že v prvním čtvrtletí tohoto roku do Evropy odeslala značné množství kovu.
Čínská zimní energetická krize pominula a tamní hutě zvyšují produkci hliníku. Národní produkce vzrostla v prvních čtyřech měsících roku o 3,4 milionu tun ročně, podle IAI.
S růstem domácí poptávky zastaveným pekingskou politikou blokování COVID s nulovým výskytem COVID má Čína spoustu kovu na export.
Evropa naopak zažívá prohlubující se deficit dodávek, protože hutě v regionu omezují stále větší kapacitu.
Tato dynamika se nezmění, dokud energetická krize v regionu nezmizí, což v dohledné době nevykazuje žádné známky.
